Hned druhým podnikem letošního Mistrovství ČR byl závod na Masarykově okruhu v Brně. Po pravdě řečeno, nejvíc jsem se letos těšil na závod na Hungaroringu a moc mě mrzelo, že mi nepřízeň počasí nedovolila do závodu startovat. O to víc jsem se těšil a zároveň byl i nervózní z brněnského závodu. Přes spoustu potíží, které nás celý závodní víkend provázely, však všechno skončilo dobře - přímo bronzově...
Po problémech, které jsme měli s pneumatikami při Czech Superstock Cupu, jsme nechtěli nechat nic náhodě a do Brna na okruh jsme dorazili už ve středu večer. Naším cílem bylo dobře nastavit motorku a vybrat pneumatiku, která vydrží celý závod a nebude se škubat nebo klouzat. Během čtvrtečních a pátečních volných tréninků bylo ale hodně těžké zajet víc rychlých kol za sebou, protože na dráze trénovali i holandští jezdci účastnící se Dutch Ducati Poháru a jejich turistické tempo mi dělalo velké problémy a často mi přivodilo horkou chvilku.
Bylo mi jasné, že pokud bude při nedělním závodě extrémní horko, budu mít s pneumatikami problém. Měkčí směsi se nám po 5 ujetých kolech trhaly a tvrdá směs zase spolehlivě pracovala jen při teplotě do 25 stupňů. Radou se mi snažil pomoct i Jan Halbich, odborník na nastavení podvozků Öhlins, ale nikam to nevedlo.
Díky odpolední dešťové přeháňce a celkovému ochlazení se mi ale podařilo zajet slušný kvalifikační čas 2:10,6 a zařadit se s ním na 4. místo v MČR a 22. pozici v AlpeAdrii. Neděle ale přinesla pekelná horka s teplotami přes 30 stupňů ve stínu a pro mě nastala gumová loterie. Závod byl organizátory několikrát posunut a to nakonec až na 17:30h, ale ani v tuto dobu kýžené ochlazení nepřišlo. Rozhodl jsem se pro tvrdou směs pneumatik, která sice neumožňuje takovou rychlost, ale zaručovala mi, že závod dokončím.
V ranním warm-upu jsem si několikrát vyzkoušel start, ale nikdy se mi nepovedl - přišlo to až v ten pravý okamžik, při ostrém startu do závodu. Po prvních zatáčkách jsem zjistil, že dokážu bez problémů držet temto Marka Káni, který jel dvě pozice přede mnou, a to přestože mi na výjezdech zadní kolo silně prokluzovalo. Jak závod pokračoval a guma se přehřivala, tak se grip zadního kola zhoršoval a já měl při výjezdu z každé zatáčky problémy se smykem. Jel jsem ale v klidu - všiml jsem si, že Raymond Borowczak "na stadionu" spadl a svou chybou mi džentlmensky nabídl místo na podiu. Odrazil jsem ataky Míry Švece na Aprilii, který na mě zvlášť v úvodu závodu zle dotíral. Pak jsem se po zbytek závodu pokoušel předjet dva polské spoupeře přede mnou, kteří byli v průjezdu zátáček a v technických pasážích mnohem pomalejší než já, ale já s nimi nedokázal držet krok na výjezdech. Věřím, že pokud by se mi podařilo před ně dostat, dokázal bych dostihnout ještě i Marka Káňu, ale na kdyby se nehraje - nepodařilo se mi to. Po pravdě řečeno, nechtěl jsem udělat stejnou hrubku jako Borowczak a proto jsem zbytečně netlačil na pilu.
Výsledkem bylo parádní 3. místo v Mistrovství ČR třídy Superbike a plné oči slz z úspěchu, který přišel po více než roce a půl trápení, dřiny a bolestí... Byl to taky první závod Mistrovství ČR, který jsme dokončili s Markem oba dva a ještě k tomu oba na stupních vítězů! Tato zpráva by mohla mít i titulek "Bronz pro Znojemskou nemocnici, Lenku, rodiče, přátele a kamarády...", protože je to zásluha právě znojemských doktorů a sestřiček, mé manželky, rodičů a kamarádů, že nejen že znovu chodím a běhám, ale že i závodím a že jsem se dokázal znovu vydrápat na podium. Moc vám všem děkuju!!!
Pořadí prvních 5 v závodě MČR Superbike:
1) R.Rous (Yamaha)
2) M.Káňa (Yamaha)
3) Z.Brabec (Yamaha)
4) P.Čáp (Honda)
5) J.Švec (Aprilia)
Zleva Marek Káňa, Radomil Rous a já - Znojemský Orel ;-)
